Zmatek v hlavě.
Občas je život přesně takový jaký ho chceme mít. No a občas je přesně opakem našeho očekávání. Nic nás nebaví, stále máme špatnou náladu, nic nám nejde. Do toho se nahrnují další a další problémy a máme pocit že nám každou chvíli vybuchne hlava..
Hodně se změnilo. Za poslední měsíc se událo v mém životě tolik změn a převratů jako za uplynulý půl rok ne. Ukončení vysoké školy, která mi akorát brala čas, náladu a především mě to nikam už neposouvalo a to nejdůležitější - neměla jsem z toho co dělám žádnou radost.
Nastoupila jsem tedy do práce a řeknu vám, že po takové dlouhé době opět ráno vstávám každé ráno s dobrou náladou a těším se na každý den. Mám konečně radost z toho co dělám a hlavně mě baví co dělám. Baví mě komunikovat se zákazníky a kdybych neudělala tu změnu, nikdy bych nepoznala tak fajn lidi jako jsou mé kolegové. Takže i přesto že jsem měla strach ze změny, tato změna byla přesně to, co jsem potřebovala.
Ovšem, přesto že v tomhle jsem spokojená, je tu malá část, která mi brání v tom být úplně šťastná. Vím že vždycky tu bude něco co nám v tom bude bránit, ale to jsou takové blbosti jako třeba že vám někdo z ledničky snědl vaše jídlo na které jste se celý den těšili, nebo třeba když nám ujede metro.
Tento článek píšu asi jako takovou omluvu nebo spíš vysvětlení pro mé nejen blízké. Vím že mi dost píšete několik zpráv a já vám neodpovídám. Je to z toho důvodu, že mám zrušené sociální sítě na dobu.. vlastně ještě nevím jak dlouho to potrvá, ale vím jistě že to nebude do doby něž budu připravená vrátit se zpět, mezi vás. Musela jsem to udělat kvůli sobě. Potřebuji čas o samotě. Jak jsem psala výše, hodně se v mém životě seběhlo až moc rychle. A ač se to tak rychle semlelo, cesta zpátky není tak rychlá.
Bolí mě srdce. Bolí mě každý den a proto dělám co nejvíce věcí a aktivit které mě dělají šťastnou a tak nějak mi pomáhají zapomenout. Zapomenout na něj. Přes den je to v pohodě, ale večer když usínám je to nejhorší. A to nemluvím o snech, protože ty neovládám aby se mi o něm nezdálo.
Vím že to zvládnu- vždycky to zvládnu, a budu díky tomu zase o kus silnější, ale teď to stále hodně bolí. A ještě nějaký čas to bolet bude.
Právě proto potřebuji tu změnu, čas o samotě na to uvědomit si hodně věcí, dostat tak nějak emoce pod kontrolu a taky se odprostit od hodně emocí a citů, které třeba nejsou ani správné, nebo naopak jsou tam, kde by být neměly..
Hodně se změnilo. Za poslední měsíc se událo v mém životě tolik změn a převratů jako za uplynulý půl rok ne. Ukončení vysoké školy, která mi akorát brala čas, náladu a především mě to nikam už neposouvalo a to nejdůležitější - neměla jsem z toho co dělám žádnou radost. Nastoupila jsem tedy do práce a řeknu vám, že po takové dlouhé době opět ráno vstávám každé ráno s dobrou náladou a těším se na každý den. Mám konečně radost z toho co dělám a hlavně mě baví co dělám. Baví mě komunikovat se zákazníky a kdybych neudělala tu změnu, nikdy bych nepoznala tak fajn lidi jako jsou mé kolegové. Takže i přesto že jsem měla strach ze změny, tato změna byla přesně to, co jsem potřebovala.
Ovšem, přesto že v tomhle jsem spokojená, je tu malá část, která mi brání v tom být úplně šťastná. Vím že vždycky tu bude něco co nám v tom bude bránit, ale to jsou takové blbosti jako třeba že vám někdo z ledničky snědl vaše jídlo na které jste se celý den těšili, nebo třeba když nám ujede metro.
Tento článek píšu asi jako takovou omluvu nebo spíš vysvětlení pro mé nejen blízké. Vím že mi dost píšete několik zpráv a já vám neodpovídám. Je to z toho důvodu, že mám zrušené sociální sítě na dobu.. vlastně ještě nevím jak dlouho to potrvá, ale vím jistě že to nebude do doby něž budu připravená vrátit se zpět, mezi vás. Musela jsem to udělat kvůli sobě. Potřebuji čas o samotě. Jak jsem psala výše, hodně se v mém životě seběhlo až moc rychle. A ač se to tak rychle semlelo, cesta zpátky není tak rychlá.
Bolí mě srdce. Bolí mě každý den a proto dělám co nejvíce věcí a aktivit které mě dělají šťastnou a tak nějak mi pomáhají zapomenout. Zapomenout na něj. Přes den je to v pohodě, ale večer když usínám je to nejhorší. A to nemluvím o snech, protože ty neovládám aby se mi o něm nezdálo.
Vím že to zvládnu- vždycky to zvládnu, a budu díky tomu zase o kus silnější, ale teď to stále hodně bolí. A ještě nějaký čas to bolet bude.
Právě proto potřebuji tu změnu, čas o samotě na to uvědomit si hodně věcí, dostat tak nějak emoce pod kontrolu a taky se odprostit od hodně emocí a citů, které třeba nejsou ani správné, nebo naopak jsou tam, kde by být neměly..
