Čas na změnu.
Občas to prostě nejde. Nečekáte to, ale stane se to. Zpomalíte až se nakonec zastavíte. Nechcete se zastavit na místě. To nikdo nechce a přesto se tolik lidí sem tam zastaví a neví jak dál.
Cítila bolest, vztek, smutek, a po nějakém čase už necítila nic. Postavila si kolem sebe hradbu, skrze kterou neprošla žádná emoce. Možná malý náznak, který ale hodně rychle udělal krok dozadu. Co ta radost, která už se skoro přes zeď dostala? Pomohla jí? Nikoliv, odehnala jí, bála se být šťastná, protože jedinou emoci, jakou si dovolila cítit byla bolest a po nějaké době si na ní zvykla a už jí brala jako její součást. Kývala jsem nepochopitelně hlavou proč by měla být bolest její každodenní společnice. Nechápala jsem to, vůbec. Říkala mi věci o tom jak jí nebaví život. Jak přestala mít chuť na další dny, který jsou pro ní prázdný. Byly to pro ní dny plné přežívání, neprožila je. Přežívala ze dne na den. Nátlak okolí jí tlačilo do věcí, které sama nechtěla. Musíš přece splnit jejich očekávání jaké o tobě mají, ne? Dělej mazej sedni si do tý lavice a pracuj tak jak máš. A s velkou nechutí seděla a plnila rozkazy ostatních. Nesnášela to. Tak moc jí to ničilo, každá minuta po minutě pro ní byla ztráta času. Chtělo se jí plakat, ale copak mohla plakat celé dny?
Nejen ve škole, ale i v životě, bylo jim jedno jak se cítí, hlavně že poslechne a bude poslouchat na slovo. Snažila se dělat pro ostatní maximum jak mohla, a mnohdy toho dělala více pro ostatní než pro samu sebe, až na sebe zapomněla.
Zničila v sobě všechno co mohla, a především sebe. Ztratila sama sebe.
Cítila lehké napětí, sem tam i stres, a pak už nic necítila. A tak chodila s prázdnou dírou na hrudi, bez jakékoliv emoce. I přestože se snažila, nemohla nic najít. Říkala že v té chvíli se cítila tak prázdně, že kdyby na ní člověk zamířil zbraní, neuhnula by. Tak moc se cítila, totiž necítila. Necítila nic, neměla ani sílu mluvit, usmívat se. Chtěla jen konec.
A jednoho dne se zvedla a šla, už to prý nešlo vydržet to prázdno. Objevila se na místě, kde by to mohla v klidu ukončit. Stoupnout si na vrchol a necítit nic. Opravdu nic. .
Bylo to ale to co opravdu chtěla?
Ne! Rozhodla se toho dne. Nemůže to takhle skončit, proběhla ji hlavou jiskra. Kolik mám přece snů. přání, chci po sobě něco zanechat. A jsem tak moc ráda za ní, že si to uvědomila a zvedla se a začala dělat to co chce ona. Nechce už plnit očekávání jiných. Nechce dělat věci který jsou pro ní takové že je musí dělat s nechutí a nenaplňují ji. Chce dělat co jí baví, co ji naplňuje, a hlavně- co chce ona, ne ostatní.
Když jsme nedávno byly na společné večeři, tak se ohlédla zpět do minulosti a jen se nad tím zasmála. Uvědomila si jak se tehdy moc ničila, jak přežívala a že to, změnit to bylo to nejlepší co mohla udělat, díky tomu začala znovu cítit emoce. Cítila především radost, posouvala se, zdokonalovala, stoupala a taky ale i párkrát klesla dolů. Nu což ale? To je život, lepší spadnout dolů a poučit se než stát na místě, a nikam se neposouvat. Zkurvenej stereotyp, říkala.
Přiznala, že to pro ní nebylo nejlehčí skončit něco na co byla zvyklá tolik let, odpoutat se od lidí, kteří ji stahovali dolů, namísto nahoru a byli pro ní akorát jako vězeňská koule u nohy.. ale kdyby to neskončila, nikdy by nebyla tam kde je teď.
Zkušenější, spokojenější, šťastnější.
Posloucháte, ale nerozumíte
jíte, ale necítíte chuť
chodíte, ale necítíte nohy
žijete a vlastně nežijete.
Cítila bolest, vztek, smutek, a po nějakém čase už necítila nic. Postavila si kolem sebe hradbu, skrze kterou neprošla žádná emoce. Možná malý náznak, který ale hodně rychle udělal krok dozadu. Co ta radost, která už se skoro přes zeď dostala? Pomohla jí? Nikoliv, odehnala jí, bála se být šťastná, protože jedinou emoci, jakou si dovolila cítit byla bolest a po nějaké době si na ní zvykla a už jí brala jako její součást. Kývala jsem nepochopitelně hlavou proč by měla být bolest její každodenní společnice. Nechápala jsem to, vůbec. Říkala mi věci o tom jak jí nebaví život. Jak přestala mít chuť na další dny, který jsou pro ní prázdný. Byly to pro ní dny plné přežívání, neprožila je. Přežívala ze dne na den. Nátlak okolí jí tlačilo do věcí, které sama nechtěla. Musíš přece splnit jejich očekávání jaké o tobě mají, ne? Dělej mazej sedni si do tý lavice a pracuj tak jak máš. A s velkou nechutí seděla a plnila rozkazy ostatních. Nesnášela to. Tak moc jí to ničilo, každá minuta po minutě pro ní byla ztráta času. Chtělo se jí plakat, ale copak mohla plakat celé dny?
Zničila v sobě všechno co mohla, a především sebe. Ztratila sama sebe.
Cítila lehké napětí, sem tam i stres, a pak už nic necítila. A tak chodila s prázdnou dírou na hrudi, bez jakékoliv emoce. I přestože se snažila, nemohla nic najít. Říkala že v té chvíli se cítila tak prázdně, že kdyby na ní člověk zamířil zbraní, neuhnula by. Tak moc se cítila, totiž necítila. Necítila nic, neměla ani sílu mluvit, usmívat se. Chtěla jen konec.
A jednoho dne se zvedla a šla, už to prý nešlo vydržet to prázdno. Objevila se na místě, kde by to mohla v klidu ukončit. Stoupnout si na vrchol a necítit nic. Opravdu nic. .
Bylo to ale to co opravdu chtěla?
Ne! Rozhodla se toho dne. Nemůže to takhle skončit, proběhla ji hlavou jiskra. Kolik mám přece snů. přání, chci po sobě něco zanechat. A jsem tak moc ráda za ní, že si to uvědomila a zvedla se a začala dělat to co chce ona. Nechce už plnit očekávání jiných. Nechce dělat věci který jsou pro ní takové že je musí dělat s nechutí a nenaplňují ji. Chce dělat co jí baví, co ji naplňuje, a hlavně- co chce ona, ne ostatní.
Když jsme nedávno byly na společné večeři, tak se ohlédla zpět do minulosti a jen se nad tím zasmála. Uvědomila si jak se tehdy moc ničila, jak přežívala a že to, změnit to bylo to nejlepší co mohla udělat, díky tomu začala znovu cítit emoce. Cítila především radost, posouvala se, zdokonalovala, stoupala a taky ale i párkrát klesla dolů. Nu což ale? To je život, lepší spadnout dolů a poučit se než stát na místě, a nikam se neposouvat. Zkurvenej stereotyp, říkala.
Přiznala, že to pro ní nebylo nejlehčí skončit něco na co byla zvyklá tolik let, odpoutat se od lidí, kteří ji stahovali dolů, namísto nahoru a byli pro ní akorát jako vězeňská koule u nohy.. ale kdyby to neskončila, nikdy by nebyla tam kde je teď.
Zkušenější, spokojenější, šťastnější.
